Kapitola třetí
Dům starosty Rittafordu stál vprostřed náměstí, aby do něj mohli lidé se stížnostmi a požadavky. Nebyl nijak honosný, prakticky to byl jen obyčejný dřevěný srub s doškovou střechou. Mělo to značit, že starosta není nijak významnější než ostatní obyvatelé vesnice nebo města.
Rittafordský starosta naštěstí nebyl uvnitř domu a shodou okolností se o požáru dozvěděl až dvě hodiny poté, když se vrátil z čajového dýchánku s igerskou šlechtičnou. Časem si říkal, jaké to bylo štěstí, že nešel rovnou domů a zastavil se do hospůdky na skleničku portského. Ti lidé, kteří starostovu zálibu v alkoholických nápojích odsuzovali, najednou zmlkli a začali tvrdit, že alkohol zachraňuje život. Což byla v jistém smyslu pravda, alespoň co se starosty týče.
Tiffany viděla všechno rozmazaně. Davy lidí v panice se hrnuly z náměstí, braly vědra, lahve, dokonce nabírali vodu holýma rukama, aby nějak přispěli k uhašení požáru. S Harrym v patách dorazila na náměstí a spatřila obrovský chaos, jak lidé zachraňovali své přátele z padajících hořících trosek, ozýval se křik a pláč, kdosi odváděl své děti pryč a vzduch byl prosycen kouřem a pachem spáleného dřeva.
Uprostřed všeho se hořící dům vyjímal jako kolos, s plameny plápolajícími k nebesům, jako by volaly o pomoc a svým žárem spalovaly všechno, co bylo na dosah. Tiffany byla tak okouzlená tou podívanou, že procitla, až když ji Harry ne zrovna jemně zatahal za rukáv.
„No tak, vzpamatuj se,“ volal na ni, a když Tiffany začala vnímat, chytil ji za ruku a běžel s ní někam za roh. Tam, jak Tiffany uviděla, stály sudy s vodou a muži přinášeli stále další. Chopila se vědra a Harry si vzal malý soudek od piva. Naplnili je vodou a Tiffany obdivovala jeho sílu, že unese sud plný vody. Právě teď ale nebyl na obdivování čas, a co nejrychleji dopravili své nádoby k hořícímu kolosu.
Vylila svoje vědro do ohně a vydala se ho naplnit. A znovu, a znovu. Upadla do otupujícího stavu, nesoustředila se na své tělo, co dělá a všechen hluk kolem jí připadal jako slabý šum.
Potkala pár známých tváří, mimo jiné i Terezu Linhartovou a její partu a pár známých ze školy. Jak je to zvláštní, problesklo jí hlavou, že se všichni obvykle tváří tak statečně a nadutě, že by dokázali přemoct býka jednou rukou a když se postaví před opravdové nebezpečí, jako by se z nich staly roztřesené trosky.
Vylila snad milionté vědro do ohně. Pořád se jí zdálo, že se požár spíš rozšířil, než že by ustoupil. Netečně se obrátila a chvátala s vědrem znovu za roh pro vodu. Muži už rozestavěli taková vědra po celém náměstí a zdálo se, že se do hašení zapojilo celé město.
Ponořila nádobu do vody a kdosi do ní zezadu strčil, nejspíš ve spěchu. Poslední, co slyšela, byla nějaká chvatná omluva a pak po hlavě přepadla do sudu.
Ledová voda Tiffany obklopila a sevřela plíce, zabránila srdci tlouct. Ochromila jí smysly a zdálo se, že se udusí. Oční bulvy tlačily zvenčí na lebku, jako by ji chtěly prorazit a bubínky snad někdo vtloukal dovnitř. Postupně ji opouštělo vědomí, neměla sílu se pohnout, natož vynořit a nadechnout.
Zemřu, pomyslela si. Kupodivu na ni to zjištění skoro nezapůsobilo, jako by jí bylo lhostejné, koho tu zanechá. Bylo by vlastně snazší, přestat bojovat o život a poddat se Smrti. Může to být vzrušující dobrodružství, vždyť nikdo neví, jaké to je, zemřít. Nikomu nebudu chybět…
Když už se zdálo, že upadne do bezvědomí, chytila ji čísi ruka a za vlasy vytáhla ze sudu. Všude se rozstříkla voda a Tiffany se probrala. Vyprskla vodu z úst a protřepala uši. Jakmile se jí vrátil sluch, kdosi jí dal facku. Zamrkala a rozmazaným zrakem před sebou uviděla Julii, jak jí s vyděšeným a rozzlobeným výrazem zároveň tahá ven ze sudu.
Ochotně jí pomohla, a když byla venku a otřepala ze sebe většinu vody, Julie spustila.
„Co sis o sobě myslela, že jen tak skočíš do sudu, ty hlupačko? Mohla ses utopit a to by mi pak tvůj otec nedaroval, to si piš! Jak jsi mohla být tak blbá, kdybych tě nevytáhla, zůstala bys tam a nejspíš by tě našli utopenou někdy za týden, když by se divili, že nejsi ve škole. Měla bys mi poděkovat…“ Tiffany ji už nevnímala a přes všechen třes, který zima a ledová voda způsobily, se rozhlédla kolem.
První, co uviděla, byly doutnající zbytky dohořívajícího domu, které se jaksi uboze a schlíple povalovaly po zemi. Kolem trosek se shromáždil početný dav a nikdo si očividně nevšiml, že se ani ne pár metrů od nich někdo málem utopil.
„Takže jsme to uhasili!“ zvolala Tiffany šťastně.
„ …a nejvíc mi na tom vadilo, že… počkat,“ Julie se ohlédla. „Jo, to myslíš tohle… tak to jo. Éé… kde jsem to přestala?“ Jakmile si však všimla Tiffanyina zničujícího pohledu, zmlkla.
Tiffany se nadechla a řekla: „Díky moc, žes mě vytáhla, já…“
„Nemusíš mi děkovat. Ještě jsem nezapomněla!“ Julie na ni mrkla, a když viděla, že se Tiffany stále tváří nechápavě, dodala: „Přece za ty lžičky!“ Tiffany se chabě usmála. „Jo… ale stejně díky. Teď ale musím najít jednoho kamaráda.“ Vyprostila se z Juliina sevření a rozeběhla se na náměstí.
