Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola první

Král Herbert se zhluboka nadechnul a nabral do plic čerstvý a chladivý venkovský vzduch. Tenhle život ale má něco do sebe, pomyslel si. Pak se maličko pousmál při pomyšlení na výraz svého účetního, když mu hodil do ruky všechny papíry a žádosti a oznámil mu, že jede na měsíc na venkov.

   Ještě před rokem by takovým výletem opovrhoval, ale dlouhé týdny sezení v zavřené a dusné pracovně stačily, aby změnil názor.

   Vzpomněl si, jak se na kralování těšil, jak se nemohl dočkat toho dne, kdy převezme otcův trůn. Na pýchu a hrdost, kterou pociťoval, když mu na hlavu byla položena koruna a na konejšivý dotek královského trůnu. Jak si sliboval, že život bude lehký, samé hostiny a plesy, krásné ženy a dobré jídlo…

   Realita byla však poněkud tvrdá. Otec mu naštěstí zanechal zemi v přijatelném stavu a tak se nemusel starat o dluhy a nesplacené půjčky. Ale těsně před korunovací do země vtrhli loupeživí rytíři z temných lesů Korziky, sousední země plné zlodějů a vrahů a začali okrádat pocestné a obchodníky. Po čase k nim přestali jezdit kupci a země začínala chudnout.

   Mladičký král nevěděl, co dělat a tak se obrátil na sousední země s prosbou o pomoc. Od té doby se jeho život točil kolem papírů, smluv a žádostí a po pár týdnech měl pocit, že jestli hned nevypadne, brzy se zblázní.

   Pomalu se začínalo smrákat a Herbert obrátil koně nazpátek. Pro dnešek toho bylo dost.

   Zvolna ujížděl svahem, podél alejí stromů a ucítil na sobě první kapky. Pobídl koně do cvalu.

   Déšť přišel jakoby odnikud. Ještě před chvílí svítilo slunce a obloha byla bez mráčku, najednou se zatáhlo a přes husté kapky nebylo vidět na krok. Promáčená země odlétávala ve sprškách koni od kopyt a nezřídka přistála na králových botách. Při krajích cesty se tvořily potůčky kalné vody, které prudce stékaly a měnily se v řeku.

   Pak se objevil první blesk, rozčísnul oblohu a na zlomek vteřiny zalil údolí oslepujícím světlem. Hrom, který pak následoval, stačil vyplašit hraboše z nor a ptáky v korunách. Král Herbert pobídl koně, který ze všech sil vystřelil a v trysku uháněl do vesničky.

   Pak mu náhle podjela noha a v panickém strachu se snažil udržet rovnováhu. Kopal a hrabal, ale v rozmáčené půdě mu to nebylo platné a spolu s jezdcem se skácel na zem.

   Herbert vyplivl hlínu, která se mu dostala do úst, a po několika vteřinách marného úsilí se vyhrabal na nohy.

   Celý od hlavy až k patě byl promáčený a už se dostávala první třesavka. Kůň na tom nebyl o nic líp. Pomalu mu došlo, že takhle se do vesnice nedostanou. Z posledních sil pomohl koni na nohy a vedl jej k malé skupině stromů, rostoucích po levé straně. Tam mohou počkat, až se bouřka přežene.

   Dostali se tam jen tak tak. Herbert ještě notnou chvíli prudce oddechoval a pak s úlevou zavřel oči. Byla mu zima jako ještě nikdy předtím a dešťová voda z něj stékala po čůrcích a nepříjemně lechtala. Kůň slabě pofrkával a otřepával ze sebe vodu. Král by byl radši, kdyby to nedělal, protože pohybem tak setřásl kapky usazené v korunách stromů.

   Olízl si ztuhlé rty a rozhlédl se kolem. Stromy dodávaly prostoru pocit bezpečí a příšeří je obestřelo konejšivou písní beze slov. Venku stále zuřila bouře, a co chvíli otřásl stromy mohutný hrom.

   Král se zlobil sám na sebe. Měl s něčím podobným počítat a brát na vědomí varování vesničanů. Ve vesnici, kam se před pár dny přistěhoval, měl malý domek, který patřil jeho matce. Všichni lidé z vesnice jeho matku znali a chovali se k němu přátelsky. Někteří trochu s bázní, přece jen byl král. Přijali ho ale mezi sebe a král jim byl vděčný. Teď však prokázal, že jim vůbec nevěří.

   Stál tam a zima pomalu ustupovala. Stále měl ztuhlé končetiny, ale už se to dalo snést. Pomalu dýchal a poslouchal zvuky pekla, zuřícího v údolí. Musím tu už být nejmíň hodinu, pomyslel si. Bouře stále neustávala a Herbert se začínal obávat, že nikdy neskončí.

   Pak koutkem oka zahlédl prchavý pohyb. Nejdříve si myslel, že to bylo jen nějaké zvíře, pak ale zahlédl cíp černého sametu. Nejsem tu sám, pomyslel si s úlekem. Naklonil se, aby viděl, o koho jde. Spatřil siluetu temné postavy, rýsující se jako stín. Kápi měla přetaženou přes obličej a ruce napřažené. Herbert se okamžitě schoval a hrdlo se mu sevřelo úzkostí. Co teď? Kdo se to a jaké má úmysly?

   Pak se ozvala ohlušující rána. Záblesk světla a …

   Ticho.

   Král zamrkal a potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Předchozí hromobití a duté pleskání kapek ustalo. Skrz stromy se k němu prodral paprsek slunečního svitu a jeho prochladlé tělo jej vítalo s otevřenou náručí. Překvapeně vyšel zpod stromů a rozhlédl se kolem.

   Po bouři nebylo ani památky. Slunce svítilo na bezmračné obloze a jemný vánek si pohrával se stébly trávy naprosto bez jakýchkoli kapek. Země byla suchá a tvrdá, jakoby se voda vypařila. Udiveně kroutil hlavou. Pak si vzpomněl – ten tajemný vetřelec!

   Ve spěchu se obrátil a rozhrnul větve. Ačkoli nepředpokládal, že tam bude, musel se podívat.

   Nic. Po plášti z černého sametu ani stopy.

   Zklamaně se otočil a chytil koně za uzdu. Chystal se ho vyvést ven, když ho něco zaujalo. Původně to pokládal jen za pouhý stín, přitisknutý ke stromu. Když se však natočil, zjistil, že jde o člověka. Zůstal tam! Vítězně se usmál a vykročil k postavě. Teď zjistí, co je zač.

   Když se postavil před něj, viděl, že je zhruba stejně vysoký, jako on sám. Obličej měl schovaný ve stínu kápě. Králi bylo trochu divné, že se nesnaží utéct. Musí přece vědět, blesklo mu hlavou, že jsem ho objevil.

   Natáhl ruku k okraji kápě. Náhle ho zachvátil pocit, že by to neměl dělat. Že by si neměl zahrávat s neznámým. Bylo docela možné, že dotyčný ovládal nadpřirozené síly. Protože však král vrozeně na takovou možnost nevěřil, s prudkým pohybem strhl postavě kápi z hlavy.

   Najednou nevěděl, čeho si dřív všimnout. První věc byla, že za tajemnou postavou se skrývala dívka. Velmi krásná dívka, to byla druhá věc.

   Krále okamžitě zaujala. Měla ostře řezané rysy, zelené oči a havraní vlasy jí spadaly na ramena. Byla velice štíhlá a zjevně mladá. Černý plášť měla na prsou sepjatý bronzovou sponou ve tvaru blesku.

   Herbert se začervenal. Uvědomil si, že neví, co říct. Jen uchváceně zíral na krásnou postavu před ním.

   Poslední co na ní uviděl, byl slabý úsměv na rudých rtech.

   Pak byla ta tam, jako by se rozplynula ve vzduchu.