Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.- I s navijákem

Tigris otevřela oči. Šíleně ji bolela hlava a před očima se jí dělaly mžitky. Navíc se zdálo, že si země a obloha vyměnily své místo. Několikrát zamrkala. Pod sebou ucítila tvrdou houni, jejíž slepené chlupy ji dráždily v nose. Chtělo se jí kýchnout.

   Pak si naráz vzpoměla na události ve vesnici. Otec ! Ten přeci zemřel a matka ... Do očí jí vhrkly slzy. Už je nikdy neuvidí. Ale tohle místo ničím vesnici nepřipomínalo. Vzpoměla si, že omdlela. A teď byla kdesi v horách, úplně sama na páchnoucí koňské houni.

   Koňské houni ?! Takže tu není sama ! Pokusila se otočit halvu a vzápětí toho hořce litovala, protože jí do čela vystřelila prudká bolest. Vykřikla překvapením a bolestí.

   "No konečně, už jsem si myslel, že jsi mrtvá," ozval se čísi drsný hlas. Něčí ruce ji hrubě posadily na zadek. Ta bolest se stala nesnesitelnou, jako by jí někdo vytloukal mozek z hlavy. Snažila se potlačit zvracení a s vypětím sil se podívala muži do tváře.

   Její bezprostřední dojem byl, že vypadá jako vycpaný sup. Černé oči měl hluboko posazené v důlcích, které rámovala hustá obočí, u kořene nosu srostlá. Vystouplé lícní kosti ostře kontrastovaly s velikým orlím nosem. Vlasy měl mastné a nemyté a páchl potem a špínou.

   I když byl poněkud nevábného zevnějšku, bylo znát, že je zvyklý celý život tvrdě pracovat. Špinavé ruce měl plné mozolů a pod umaštěnou halenou se mu rýsovaly vypracované svaly.

   "Koukání dokončeno ?" Tigris byla tak zaujatá mužovým vzhledem, že na něj samotného zapoměla. Uvědomila si, že je jí hrozná zima a že tu sedí skoro nahá. Ucítila na sobě mužův lačný pohled a zčervenala studem. Ten, jakoby vycítil její rozpaky něco zabručel a odněkud jí podal kožené kalhoty a kabát. Smrdělo to stejně jako on, ale Tigris to nevadilo. Potřebovala se zahřát.

   Vzápětí si uvědomila, že má hrozný hlad. Nadějně se rozhlédla, jako by na ni někde čekal tác s jídlem. Muž povytáhl obočí.

   "Umíš taky mluvit ?" zeptal se a než stačila Tigris něco vykoktat, už jí podával kus sušeného masa a čutoru s vínem.

   "Díky," vydechla. Muž se uchechtl.

   "Já jsem Orfeus," představil se a podal jí svou obrovitou tlapu. Tigris ji opatrně stiskla a zatnula zuby, když jí prsty pevné jako svěráky skoro rozdrtily klouby. Protože ale věděla, že ji Orfeus pozoruje a čeká, jak zareaguje, ani nepípla. Měla pocit, že mu v očích proběhl záblesk uznání, ale byl to asi jenom klam.

   "Tigris, " odpověděla mu a znovu se podrobila drtivému sevření jeho ruky, nyní ještě silnějšímu. Ten ji ještě chvíli pozoroval, pak zamyšleně pronesl.

   "Jsi zvláštní, většina lidí mě hned prosí, abych jim nerozdrtil klouby a raději mě poplácá po zádech. " Obrátil pohled k Tigris.

   "Hm ..." odpověděla, nic jiného se na to ani nedalo říct.

   "Ty toho moc nenamluvíš, co ?" odvětil Orfeus, nečekal na odpověď a pořádně si přihnul z čutory. Podle toho, že najednou zmizely dvě třetiny lahve bylo znát, že to v minulosti dělal mnohokrát. A často.

   "Áh, nikdy není pozdě na kvalitní mok, " zazubil se na Tigris a odhalil tak řadu zahnědlých pahýlů nepravidelně trčících v dásních roztodivnými směry.

   "Tak," začal už mnohem věcněji, "asi si říkáš, proč tady jsi a proč jsem tady já. " Zkoumavě se podíval na Tigris a ta trochu zmateně kývla. "Přeskočíme ty zdvořilostní nesmysly a deme k jádru problému. Vesničané tě podezřívají, že si zabila matku a otce. To je samozřejmě nesmysl, ale nějakej dobrák jim podsunul anonymní dopis, ve kterým stálo, žes to byla ty." Taktně vynechal, že ten dobrák byl on sám. "Takže jistě pochopíš, že jsem tě tam nemoh´nechat, sežrali by tě na kost. " Tomu Tigris věřila. Něco, její vesnice viděla neraději než královy vojáky a zloděje, byli zrádci. "Teď je ale problém, " s hlasitým žuchnutím hodil teď už prázdnou čutoru na zem, "co s tebou dál." Pohodlně se opřel o kmen stromu a zkřížil nohy. Tigris se trochu polekaně zadívala Orfeovi do tváře - to byla novinka. Jak by mohla zabít své rodiče a navíc, jak tomu mohli sousedé uvěřit ?

Orfeus, jakoby věděl, co se jí honí hlavou si povzdechl.

   "Ani bys nevěřila, čemu jsou lidé schopni uvěřit, když mají dobrý důvod. Řeknou si ´to je tak neslýchané, že to musí být pravda,´a nic jim nevymluvíš. Ale uznej sama, že je blbost se tam vracet. Předpokládám, že ty sama žádnej plán nemáš, tak poslouchej. Pojedeme na jih, zastavíme se v Carawillu a koupíme tam zásoby a oblečení." Nebo spíš ukradneme, blesklo Orfeovi hlavou. "Potom se rozhodneme, co dál. Ty ale vypadáš, že by ti trochu spánku prospělo. Pořádně si odpočiň a ráno vyjíždíme z tohodle hnusnýho místa." Tigris vděčně kývla a natáhla se na houni. Za minutu bylo slyšet pravidelné oddechování. 

   Orfeus se sám pro sebe ušklíbl. Spolkla to i s navijákem. Hlavní byl přátelský tón a zdánlivá nestrannost. Zvolil tuto strategii, protože když si Tigris bude myslet, že je přítel a chce ji zachránit, nebude se bránit a snažit utéct. Tomto riziku se chtěl Orfeus za každou cenu vyhnout.

   Naproti tomu mu bylo té nebohé dívky líto. Připadal si jako padouch, když si tak lehkomyslně zahrával s jejím životem. A pak si uvědomil, že vlastně je padouch. Jako by se v něm probudil dávno nepoznaný pocit - svědomí. Orfeus si povzdechl. Úkol je úkol.

 

Příspěvky

Komentáře ke 4. kapitole

21. 5. 2012

 
Celý příspěvek | Rubrika: 4.- I s navijákem | Komentářů: 0