Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvod

Tigris si utrápeně povzdechla. S tichým zasupěním se ohnula a zvedla ze země otep slámy, kterou se jí podařilo shodit. Položila ji na dřevěnou lavici a s úlevným zdechem, že jí končí práce se svalila do trávy.

   Bolelo ji celé tělo, ne že by na to nebyla zvyklá. Vlasy se jí lepily k tváři potem, který po čůrcích stékal po spáncích. Život na statku v těchto končinách byl perný. Vstávalo se dlouho před úsvitem, ulehávalo se za černočerné tmy. Sedláci byli vděční za každý kousek obilí, které se jim z neúrodných svahů Gerberských hor podařilo vyždímat.

   Gerberské hory byly vysoké, strmé a nevlídné. Na jejich větrem ošlehaných strništích našlo útočiště jen několik málo horských králíků, alespoň nějaké zpestření už beztak chudého jídelníčku zdejších obyvatelů. Když sem přišel jednou za pár let nějaký poutník, říkal si, proč se zde lidé usadili.  Pravdou je, že oni sami by mu asi těžko dali odpověď. Žili tu odpradávna, v bídě vyrostli, v bídě zemřou a jejich synové a vnuci v této nekonečné lopotě budou pokračovat. Kdyby se jich ale zeptal, jestli si nechtějí najít pohostinnější místo, oni by se jen shovívavě usmáli a pomysleli by si – ten neví, jak to tady v téhle zemi chodí.
   Tito lidé byli totiž psanci. Z jejich domovů je kdysi vyhnali královští vojáci, vesnici vypálili, pole jim sebrali a jejich dobytek si dali k večeři. Nezbylo jim, než opustit úrodnou nížinu, sluncem zalité pastviny a odstěhovat se do hor, kde je nikdo nenajde. Shodou oklností nezemřeli hladem a přežili. Tigrianinu rodinu to postihlo nejhůř, prapradědeček čímsi urazil krále a tak je vojáci nešetřili. Dodnes obdivovala předky, jak dokázali přežít v nevlídných horách a vybudovat hospodářství jen se sekyrou a oblečením, co měli na sobě. Ostatním nechali alespoň pluhy, dva koně a pár kusů dobytka, co zrovna přebývalo. Její rodina byla odsouzena ke krátkému hladovění na samém pokraji zoufalství. Ale přežila.
   Přesto mezi psanci vládlo přátelské prostředí. Sem tam nějaká šarvátka či hádka se našla, ale všichni si byli vědomi toho, že jenom vzájemné přátelství a ochota vedly k tomu, že jejich prapředkové přežili vybudovali základ pro další generace. Postupem času se zde vytvořila malá osada, prosté uskupení rodinných stavení a polí a všude vládl klid a částečná otupělost každodením životem. Nikdo však nezapoměl na přísahu pomsty králi za to, co jim způsobil. Byl tu ale mír a nic nenasvědčovalo, že se něco významného stane. To se však mělo brzy změnit.
 

Příspěvky

Komentáře k úvodu

21. 5. 2012

 
Celý příspěvek | Rubrika: Úvod | Komentářů: 0