Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola druhá

„A já vám říkám, že jsem tu jaktěživ žádnou takovou neviděl!“ Sedlák, jménem Garyk rozčileně rozhodil rukama. Pak smířlivě dodal: „Víte co? Vyspěte se. Udělá se vám líp a pak třeba zjistíte, že to byl jen přelud, výplod vaší fantazie. Já znám spoustu…“

   „A není to výplod mé fantazie! Ta holka tam byla a pak zmizela a…“ Král zmlkl, když viděl chápavý úsměv, vykreslený na Garykově tváři.

   „Já nelžu,“ snažil se ho přesvědčit, „viděl jsem ji, stála tam a pak se rozplynula ve vzduchu. Mluvím pravdu!“ Stále zoufaleji se Herbert snažil, aby ho pochopili.

   „Samozřejmě, že mluvíte pravdu, pane. Teď si ale odpočiňte, jste jistě unavený…“

   „Já nejsem unavený! Proč se ke mně chováte, jako bych blouznil? Já ji viděl, na vlastní oči! Kdyby kdokoli z vás,“ přejel prstem dokola kruh vesničanů, stojících okolo něj, „viděl to co já, zažil, to co já, tak by mluvil jinak! Přece bych nevěřil přeludu!“

   Všichni zmlkli. Král měl nepochybně halucinace a teď se je snaží přesvědčit o opaku. Ta dívka se přece nemohla jen tak rozplynout, pokud tam ovšem byla. Nikdo se však neodvažoval králi odporovat.

   Král si přezíravě odfrkl. „Když mi nevěříte, najdu ji a přivedu. Ať na vlastní oči vidíte, co jsem viděl já.“ A s těmito slovy se vydal osedlat koně.

   První se vzpamatovala děvečka. „P-pane, počkejte! Nemohlo by to počkat do zítra? Jste vysílený po dlouhé cestě a …“

   „Nemohlo,“ prudce ji zarazil Herbert. „Čím dřív vyjdu, tím větší šanci mám ji najít.“ Pak se obrátil a zanechal za sebou kruh mlčících osob.

 

 

   Následující týden však nic užitečného nepřinesl. Král vstával brzy ráno, vzal koně a ujížděl po krajině, pátral v lesích a zapadlých mokřinách, díval se za každý balvan a kopec půdy. Do vesnice se vracel pozdě v noci, když už nebylo vidět na krok.

   Vesničané to vše s narůstajícím znepokojením sledovali. Král se očividně honil za bludem a nevypadalo to, že by s tím hodlal přestat.

   Sám Herbert již začínal mít pochybnosti. Možná to byl opravdu přelud, začínal si myslet. Možná mají vesničané pravdu a mám moc bujnou fantazii.

   Ale v hloubi duše věděl, že to, co viděl, bylo opravdové. A tak neustával ve svém pátrání, ptal se poustevníků a zašel i do nejbližšího města, ale stále marně.

   Dal si přestávku na oběd. V silném slunečním žáru nebylo dobré postávat dlouho na slunci a tak se schoulil do stinného lesíka. Ukousl si pořádný kus chleba a vychutnával si pocit uvolnění a doplnění sil.

   Pořádně si lokl vody z měchu a chystal se nalít i svému koni, když uslyšel nějaký šramot. Pln bezhlavé naděje se začal rozhlížet kolem.

   „Mě bys nikdy nenašel, ať by ses snažil sebevíc.“ Lehce posměšný hlas rozčísl ospalé ticho. Prudce se otočil a přitom vylil skoro všechnu vodu. Brada mu poklesla.

   „Takže nejsi přelud,“ vydechl.

   Stála tam, v celé své kráse s kápí volně spuštěnou. Vítr si pohrával s havraními vlasy a plášť jemně šustil o zem.

   Tiše se zasmála. „Ovšemže ne. A tys to věděl. Proč bys mne jinak hledal?“ Nečekala na odpověď a zvolna přišla k němu. Polilo jej horko, ale ona se pouze opřela o strom a pronikavě se na něj zadívala.

   Herbert polkl. „Tehdy… v bouřce jsi to byla ty, že? Tys zastavila ten blesk.“ Mírně se usmála. „Nemohla jsem tě nechat čekat až do rána. Někdo to musel ukončit.“

   Král se přistihl, jak nepřítomně kývá hlavou. „Kdo tedy jsi?“

   Přistoupila k němu blíž. „Lidé mi dali různá jména. Ale nejvíc jsem známá jako Rhaion.“

   Nyní se skoro dotýkali špičkami prstů. Král měl vyprahlo v ústech a nemohl uvěřit, co se to právě děje.

   „Mé jméno je Herbert,“ podařilo se mu ze sebe dostat. Rhaion pozvedla obočí. „Já vím, králi.“

   A pak ho zcela nečekaně políbila.

   Herberta zavalila vlna štěstí a vášně. Nevěděl, proč to dělá, ale objal Rhaion kolem pasu a polibek opětoval. Přitiskl ji k sobě a v nose ho polechtala spousta jemných vlasů. Voněly po skořici a medu.

   Po nekonečné minutě se od sebe odtáhli. Rhaion se smutně usmála.

   „Sbohem, králi,“ zašeptala, a rozplynula se jako dým.