13.- Pronásledovatelé
K večeři měli suchý chléb a kus hovězího masa. Hostinská jim nabízela víc, ale Orfeus zdvořile odmítl.
Navečeřeli se v pokoji, protože k večeru se do lokálu začaly trousit podivné skupinky individuí, kteří očividně neměli na práci nic jiného, než pít, okounět, hrát karty a pokřikovat na všechny kolem.
Vše co si potřebovali říci si už Tigris s Orfeem řekli na římse, takže mohli nerušeně spát. Jen s sebou prohodili pár slov.
"Kam pojedeme teď? " zeptal se Orfeus. Tigris, s nezvyklým pocitem vůdčího skupiny prohlásila :
"Pryč z Carawillu. Pak stále na jih, ale rozhodneme se zítra. Chtěla bych ti poděkovat." Orfeus se na ni zadíval. "Za co ?"
"Za to, že ses rozhodl mě doprovázet. Muselo tě to stát nesmírné úsilí a sebeovládání, ale stejně děkuji. Věřím, že mě nezradíš. Možná jsem naivní, ale tobě prostě věřím." Vyměnili si krátký pohled, který vystál za tisíce slov. Pak se otočili na lůžku a jeden po druhém usnuli.
Za dveřmi pokoje se kdosi potichu obrátil zády ke klíčové dírce a opatrně sestoupil ze schodů. Tohle bude Pána zajímat, pomyslel si.
________________
Vyjeli časně za úsvitu. Celý hostinec ještě spal, a tak mohli nerušeně odejít. Po podlaze lokálu se válely jako beztvaré hroudy těla opilců a celý prostor silně čpěl laciným alkoholem. Tigris ohrnula nos a co nejrychleji opustila místnost.
Orfeus se Shayem už čekali. Tigris se usmála a společně vyjeli branou z Carawillu. Ještě mu věnovala poslední pohled a pak už sledovali pomalu ubíhající cestu. Po chvíli Orfeus váhavě promluvil.
"Nejrychlejší cesta bude asi kousek na západ, do města Állí. Leží v bažinách u Černého jezera. " Na chvíli se odmlčel a pak zastřeným hlasem pokračoval. "Prý je tam ráj zlodějů a vrahů. Je to ale nejbližší místo, kde můžeme zahladit své stopy. Budeme tam asi za tři dny." Tigris kývla na srozuměnou a dál pokračovali v ospalém tichu.
Bylo kousek před polednem, když to Tigris zaslechla. Nejdřív jen podvědomně, pak si ale byla určitě jistá, že to bylo opravdové. Jakýsi tichý praskot, jako když neopatrný stopař šlápne na suchou větev. Rozhlédla se kolem, ale viděla jen les a před nimi úzkou cestu plnou výmolů a jam. Pokrčila rameny. Asi se jí to jen zdálo.
Pak ten zvuk uslyšela znovu a tentokrát nebylo pochyb.
"Orfee ?" zašeptala. Ten se otočil a tázavě se zadíval.
"Co se děje ?" rovněž šeptem opáčil. Připadalo mu to vhodné, ačkoli nevěděl, o co tu jde.
"Myslím, " Tigris se obezřetně rozhlédla, "že nás někdo sleduje." Orfeus se také rozhlédl a odpověděl :
"Nikoho nevidím." Tigris se ušklíbla, i když dost upjatě.
"Abys taky viděl. Musíš poslouchat," radila mu. Orfeus napínal uši, jak se dalo, ale nic neslyšel. A Tigris taky ne, soudě podle toho, že už byla zticha.
Pokračovali asi hodinu. Terén se začal mírně svažoval a tak byli Shay i oba cetovatelé donuceni zpomalit, ke značné Orfeově nelibosti. Tigris obrátila oči v sloup.
A pak se ten zvuk ozval i potřetí a tentokrát ho slyšel i Orfeus. Bezděky se v sedle napjal a Tigris ztuhla na místě. Shay vycítil, že se něco děje a přestal frkat a hrabat kopyty. Po několika vteřinách hrobového ticha, kdy oběma přátelům běhal mráz po zádech, se Tigris uklidnila a odvážila se pohlédnout za sebe. Jak očekávala, nic neuviděla. Pomalým a rozvážným krokem se rozjeli dál po cestě.
Po půl hodině se les rozestoupil a před nimi se objevila malá mýtina. Těch pár pařezů, co tu bylo zarostly keře a mech a skrz trávu vysokou po pás neviděli na krok. Když byli zhruba v polovině paseky, Orfeovi se zamotal jakýsi kořen do šatů a byl nucen si ho odříznout nožem. Postavil se a chystali se znovu vyjet, když Orfeus ztuhl.
"Tak. A dál už ani krok !"
