Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola pátá

 

„Hmmm… to je pravda. Tak co třeba luk?“ Rhaion pokrčila rameny. „Když myslíš, že ti to půjde…“ Sejmula ho a vložila do ruky.

   „Nejdřív napni tětivu,“ poradila mu. S velkým úsilím se to Herbertovi podařilo. Pak mu ukázala, jak luk držet a jak do tětivy vložit šíp.

   „Teď jen natáhneš, zamíříš a vystřelíš.“ Z nátahu luku se vyklubal pořádně těžký úkol. Král neměl ve zvyku těžce pracovat, natož bojovat a neměl vypracované svaly. Stěží luk natáhl sotva do poloviny.

   Protože veškerou energii vkládal do udržení luku napjatého, míření bylo nepřesné. Zatnul zuby, nechtěl před Rhaion vypadat jako nemehlo.

   Pak tětivu pustil.

   Staly se dvě věci. Tětiva zadrnčela a šlehla krále do oka. Tím se úplně vyklonila dráha šípu a ten letěl do vzduchu. Když se vracel, jen o milimetr minul Herbertův loket a zapíchl se do země.

   Král si tisknul poraněné oko a téměř nevnímal šklebící se Rhaion. „Z tebe lukostřelec asi nebude,“ poznamenala. Pak si vzala spadlý luk a povolila tětivu. Šíp vrátila zpátky do toulce.

   „Tak luk asi ne. Mohl bych si zkusit tvůj meč, než si seženu svůj?“ Rhaion si povzdechla.

   „No tak dobře.“ Vytáhla ho z pochvy a láskyplně setřela neviditelné smítko na čepeli. „Zacházej s ním ale líp, než s lukem, prosím.“ Podala mu ho jilcem napřed.

   Král ho uchopil a byl překvapen, jak je vyvážený a těžký. Jen tak tak ho udržel jednou rukou. Zkusmo jím švihnul. Nedokázal meč udržet, takže jej upustil a ten letěl roztočený až ke stromu, do kterého se s vibrováním zaseknul.

   Omluvně pokrčil rameny. Rhaion protočila oči. „Víš ty co?“ zeptala se ho. „Ty budeš cvičit s tímhle.“ A hodila mu krátkou dubovou větev. Herbert se ji pokusil chytit, ale švihla do prstu a spadla na zem.

   „Jo,“ prohlásila Rhaion, „ta se k tobě hodí víc.“

 

  

   O hodinu později klesl Herbert vyčerpaně k zemi. Bolely ho všechny kosti v těle a pot z něj tekl po čůrcích. Namáhavě oddechoval a tiskl si zjevně natažený loket.

   „Muselas mě praštit tak silně? Dost to bolí.“ Rhaion pozvedla obočí. „To k učení patří. Ještě to taky můžeš samozřejmě vzdát a dál nechat za sebe bojovat druhé.“

   Ta poznámka zabrala. Král se se supěním zvedl ze země a vzal do ruky odhozenou větev. Po namáhavém cvičení mu připadala těžká jak olovo. Rhaion rozhodně mírná nebyla.

   Chvíli se pokoušel odolávat Rhaioninu klacku, ale po pár minutách mu větev prostě vypadla z ochablé ruky.

   „Na tohle prostě nejsem,“ bědoval, zatímco si otíral čelo košilí. „Nemám na to. Neudržím v ruce ani meč. Tohle nemá smysl.“ Rhaion k němu přistoupila.

   „Ale má. Navíc… lepšíš se.“ Herbert smutně zavrtěl hlavou.

   „Ne, nelepším. A bylo by asi užitečnější, kdybych za sebe nechal bojovat druhé, jak sama říkáš. Na tohle nejsem stavěný.“

   Pohlédl jí zpříma do očí a vyschlo mu v ústech. To bylo podruhé, co u něj stála takhle blízko. Uchopila ho za ruce a něžně políbila. Objal ji a chvíli takhle stáli a vnímali jeden druhého.

   Po chvíli, dlouhé jako věčnost se od něj Rhaion odtáhla a obrátila se zády. Sebrala svůj luk, meč vyprostila ze stromu, kam ho Herbert odhodil a se zasyčením vrátila zpět do pochvy.

   „Já… už půjdu.“ Herbert slabě kývl. Sám si potřeboval odpočinout. „Kdy zase přijdeš?“ Uličnicky se usmála.

   „To záleží na mně.“ Chystala se k odchodu, když ji Herbert chytil za ruku. „Jen mi řekni, kam pokaždé zmizíš. A jak to děláš, nejde mi to na rozum.“

   „Až nastane čas, řeknu ti to. Sbohem, králi.“ A než stačil Herbert něco namítnout, rozplynula se jako pára nad hrncem