14.- Muž v černém
Ostrý hlas prožízl vzduch jako bič. Oba přátelé ztuhli, leknutím a částečně i strachem. Tigris viděla, jak Orfeus zbledl.
"Jen to ne," zašeptal skoro neslyšně. Hlas se mu třásl úzkostí. Dřív než se stačila Tigris zeptat, zarazil ji pohybem ruky a dodal : "Hlavně se mu nedívej do očí." Tigris se chtěla zeptat komu, ale zarazila se. Pak se hlas ozval znovu.
"Táák, a teď se hezky otočte čelem, ať na vás vidíme." Orfeus se ani nehnul a Tigris se řídila jeho příkladu. Ať už má v úmyslu cokoli, nehodlala mu to ulehčit.
"Být vámi si to s tou neposlušností rozmyslím," poznamenal ten hlas se zřetelným podbarvením smíchu. Dvakrát hvízdl a rázem byli obklopeni ze všech stran asi stovkou mužů s dlouhým lukem nebo kušemi, připravených kdykoli vystřelit.
Orfeus se prkenně otočil, oči pevně zavřené. Tigris také, i když dost neochotně. Pohlédla na muže, jemuž patřil ten hlas.
Uviděla vysokou, černě oděnou postavu, mnohem vyšší, než byl průměr. Mnohem více pozornosti budilo ale stvoření, na němž jel.
Ze všeho nejvíc Tigris připomínalo krásného okřídleného koně s hlavou orla. Mělo to orlí zobák a křídla a koňské tělo. Pohybovalo se to s jakousi ladnou elegancí a nebylo znát, kde končí peří a začíná srst. Tigris strnula, když si uvědomila, že před sebou vidí gryfa.
Toto mýtické stvoření bylo prý vyhubeno před tisíci lety Asky, což byl kočovný kmen ze severu. Tedy skoro vyhubeno. Tigris nemohla uvěřit, že před sebou má starověké mýtické stvoření.
Ale ze všeho nejvíc jí zaujala jeho barva. To zvíře bylo zlaté.
Pak ale věnovala pozornost jezdci. Na sobě měl sametový plášť, který zakrýval celé jeho tělo, včetně obličeje. Vypadal majestátně, ale poněkud obyčejně ve srovnání se zvířetem, na němž jel. Tigris už chtěla odvrátit zrak, když si ten muž sundal kápi. Teď teprve pochopila, jak to Orfeus myslel s tím varováním, i jeho pevně zavřené oči.
Jeho tvář byla jedním slovem krásná. Vypadal jako anděl, i když byl nejspíš jeho pravý opak. Dokonale tvarovaný nos byl přesně uprostřed obličeje, tváře propadlé, což mu ještě přidávalo na pohlednosti. Pak se mu Tigris podívala do očí, přes Orfeovo varování.
Jeho pohled ji rázem připoutal k zemi. Nemohla se pohnout, ani kdyby chtěla. Ty oči jí to nedovolily. Zůstala tam stát, neschopná slova ani pohybu a jen zírala do těch strašlivých, ale přesto tak krásných očí. Pak uslyšela hlas, uvnitř v hlavě. Konějšivě k ní promlouval, ale běhal jí z něj mráz po zádech.
"Neboj, neublížím ti. Ale jen, když se nebudeš vzpouzet." Tigris mlčky kývla, stále omámená jeho pohledem. Muž se usmál. Je tak nádherný, pomyslela si Tigris a najednou nic netoužila víc, než se navždy dívat do těch hlubokých očí. Jak si jen mohla myslet, že je zlý ? Vždyť je tak krásný ! Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Orfeus vedle ní tiše zasténal, ale ona ho neslyšela. Nebylo to důležité.
"Teď pojď ke mně. Hezky klidně, s rukama nad hlavou." Tigris sebejistě vykročila, když v tom se jí v hlavě ozval další hlas : Co je to za nesmysl ?! Zmateně se zarazila. Chtěla se do těch očí dívat dál, jen něco v její hlavě jí v tom bránilo. Hlas byl najednou rozčilený a hodně ztratil ze své krásy. "No tak ... poslechni mě. Slyšíš ? Pojď ke mně ! " Ne a ne! Tigris byla rozhodnutá. Nikdo jí přece nebude přikazovat, co má dělat !
"Dělej, co ti říkám !" V hlase nyní zaznívala hysterie a Tigris si uvědomila, že získává převahu. Blaženost nahradil vztek. Jak mohla být tak hloupá a nechat se zhypnotizovat ?! S prudkým trhnutím přetrhla vlákno pohledu a kouzlo zmizelo. Absolutně nevnímala překvapené pohledy Orfea a lučištníků, soustředila se jen na jeho tvář.
"Co jsi zač ? A co po nás chceš ?" Mužův výraz ztvrdl. Tigris z něj vyčetla vztek a zuřivost ... a také strach. S triunfálním úsměvem, že ho porazila k němu vykročila.
"Ne tak rychle, krásko." Zase našel svůj uhlazený a lehce posměšný způsob hlasu, Tigris v něm ale poznala zděšení. "Nejdříve se musím pozdravit se starým známým. Proč nic neříkáš, Orfee ?"
Zraky všech přihlížejících se k němu otočily. Orfeus zbledl. "Gilesi ...?" zašeptal. Muž, kterému říkal Giles se rozchechtal. "Ano, jsem to já, Orfee, starý příteli. Vidím, že ses zřekl starých mravů. To ti ta holka úplně popletla hlavu ? Čekal jsem od tebe něco víc." Rádoby zklamaně se zašklebil. "Smůla," prohodil pak. "Vybral sis, Orfee."
Orfeus na něj nenávistně hleděl zkrz potem slepené vlasy. "Ne. To ty sis zvolil špatnou stranu, Gilesi." Giles povytáhl obočí. "Vážně ?" Pak mávl rukou. "Nechme těch starých přátelských hádek. Ty víš, proč mě sem Pán poslal. Abych dokončil to, co jsi ty začal a tak mizerně jsi to podělal. Opravdu ti nezávidím, Orfee. " Orfeus zbledl ještě víc, pokud to ještě šlo. "Já vím, " hlesl. Giles si teatrálně povzdechl. "To je hezké že to víš, pak bys mi ale mohl vydat tu holku." Atmosféra se hmatatelně změnila. Giles pokračoval. "Pokud mi ji dáš bez řečí, možná se za tebe u Pána přimluvím." Posměšně zamrkal. "Jen možná, samozřejmě."
Orfeus si odfrkl. "Jen přes mou mrtvolu !" Vytasil dýku a její čepel se v mdlém slunečním svitu matně zaleskla. Giles propukl v hurónský smích. "Ty se chceš bít, Orfee ?" Ztichl, aby ovládl další příval smíchu. "Jak šlechetné !" V předstíraném dojetí si utřel neviditelnou slzu z oka. "Ale bohužel zbytečné."
Gestem vybral jednoho z lučištníků a víc říkat nemusel. Vzduch proťal temný svist a za zlomek vteřiny se Orfeus zkácel k zemi, v hrudi zabodnutý dlouhý černý šíp.
