5.- Výhra a porážka
Takhle šťastně se Griffel necítil od té doby, co získal girebonský trůn. Nyní stál na vyvýšeném místě před tou hrstkou poražených nepřátel, kteří nebyli tak vážně zranění a udrželi se na nohou. Porcov, ta krásná země plná zlata a diamantů je jen jeho ! Lučištníci odvedli výbornou práci a nyní se ně stará služebnictvo. S vlčím úsměvem, který na sobě neměl ze srdečnosti nic promlouval k poraženým.
______________
Porcovský kapitán Délard ovšem nijak nesdílel jeho nadšení. Jeho domov a vlast, místo, kde žil nyní patří tomuhle náfukovi ve zlaté helmici. Už jen skutečnost, že prohráli, vloudila do jeho srdce jiskru hněvu, která se postupně bude rozrůstat. Tenhle démon za to bude pykat, jen co se najde někdo silný a statečný, kdo by se mu mohl postavit. Porcov půjde s ním, o tom nepochyboval.
Přesto cítil - a nemohl to potlačit - kapku obdivu ke girebonským lučištníkům. Byli opravdu tak dobří, jak se tradovalo a přesto kapitána překvapili. Kdyby tak měl Porcov alespoň stovku, ne-li dvě takovýchto mužů, byli by se svou armádou neporazitelní.
Nicméně byli poraženi, a tak si o svobodě mohli nechat jen zdát. Ze severu se k nim donesli zkazky, jak král trestá vzbouřence a tak si kapitán nedělal mnohé naděje na šťastný život, ne-li na přežití.
_______________
Griffel nyní odpočíval ve velitelském stanu a vychutnával si pocit vítězství. Ty roky plánování, výcviku a strategie nyní nepřišly na zmar. Porcov nejenže byl velice bohatou zemí, ale využije ho jako základnu pro další výboje do vnitrozemí. Předpokládal, že s porcovskou armádou výborných šermířů a s lučištníky bude neporazitelný.
Pak si vzpoměl na zprávu, kterou dostal před několika týdny a kvůli níž poslal Orfea do Gerberských hor. Moc šťastně se věru netvářil, ale slíbil, že mu tu holku přivede. Griffel neznal nikoho, kdo by se hodil na tento druh úkolu lépe než Orfeus. Byl mu bezmezně oddaný a byl to přesně takový chladnokrevný typ vraha, kterého potřeboval. Navíc, pomyslel si kysele, narozdíl od jiných zvědů mu nechyběla jistá inteligence. Přesto by tento úkol rád vyřídil sám, nebýt důležitějších starostí ohledně bitvy na Tallenských pláních.
Ta holka měla něco, co ho zajímalo a čeho se obával. Griffela samotného překvapilo, že se vůbec něčeho bojí. Byl přece démon. Démoni byli zlá, prastará stvoření, která žila několik tisíciletí. Griffel byl jeden z posledních. Zabít démona bylo velice těžké, ne-li nemožné. Vládli svou vlastní mocí, která do jisté míry podobala magii. Většinou šlo jen o prosté vnikání do myslí obětí a vkládání do ní falešné představy, které ji mučily, až zešílela. To byla jedna z oblíbených metod mučení, v nichž se Griffel vyžíval.
Ale každý tyran ve skrytu duše ví, že jednou přijde den, kdy se mu někdo stejně mocný postaví a pomstí se mu. Griffel nebyl vyjímka.
Existovaly totiž stvoření, stejně stará jako démoni a mnohem, mnohem silnější.
