19.- Démon
Giles se hluboce uklonil.
„Buďte zdráv, můj Pane. Ta holka je tady.“ Tigris zalapala po dechu. Tak tohle je král Griffel. A Giles… Nasucho polkla. V krku jakoby měla obrovský knedlík a nemohla ho strávit. Král si zamnul bradu.
„Hmm… tak to jsi ty.“ Zkoumavě se na ni zadíval a pozvolna přešel k ní. Sehnul se a nyní se skoro dotýkali tvářemi. Podívala se mu do očí.
A začalo to znova. Jako tehdy, s Gilesem. Celá ztuhla a nemohla se pohnout, jen sledovala ty nekonečně modré oči. Vábily ji a přitahovaly a ona nemohla odolat.
„Jen klidně stůj a nehýbej se. Jen se ti trochu pohrabu ve vzpomínkách.“ A Tigris stála a nemohla tomu zabránit. Jen nečinně přihlížela a tiše trpěla. To nebylo jako s Gilesem, kdy stačilo jen dupnout a vyvedlo ho to z rovnováhy. Tohle byl profesionál.
Pak začaly skutečná muka. Griffel jí vytahoval vzpomínky jednu za druhou a systematicky je prohlížel a dával si záležet, aby to pěkně bolelo. Bylo to, jako kdyby jí po kousíčkách vydlabával mozek z hlavy a přitom slyšel každičkou její myšlenku.
Všechny vzpomínky, které si Griffel prohlížel, Tigris viděla taky. Sledovala, jak poprvé spatřila svého otce a matku, jak poprvé strčila do ruky motyku. Jak se poprvé spálila o kamna a píchla ji včela. Jak se smála spolu s přáteli ve vesničce a večer unavená uléhala do postele. A stále jí hučelo v hlavě: proč, k čemu mu moje vzpomínky budou? Pak přišel na otcovu nemoc, jak s matkou marně hledali doktory a léčitele. Sousedé je povzbuzovali, ale pak otec zemřel a matka u něj, v kaluži krve …
Počkat! To je moje soukromá … V Tigris se vzedmul hněv. Na tohle se jí koukat nebude! Nebude znovu s ním prožívat smrt svých rodičů. Nikdy! Vzala veškerou sílu, která jí zbyla a pouto přerušila. Mohla se najednou zase volně hýbat a bolest zmizela. S odporem se podívala na krále. Ani nevěděla, kde se v ní ta odvaha vzala a začala křičet.
„Kdo ti dal právo nahlížet do mojí hlavy? Kdo? Nejspíš ty sám! Samozřejmě, ty můžeš všecko, jsi přece král! Copak ti nestačilo, že jsi mi zničil život? Všechno jsi mi obrátil naruby a teď máš ještě tu drzost prohlížet si moje vzpomínky. K čemu ti vlastně budou? Nenávidím tě! Nenávidím tebe, a všechny, kdo mě kdy dělali ze života peklo!“ Všechna zlost, vztek a bolest se nahromadily a nyní vytryskly ven. Prudce oddechovala a nenávistně se dívala na krále. Pak si uvědomila, co řekla a polkla. To asi nebyl dobrý nápad…
