Jdi na obsah Jdi na menu
 


17.- Temné město

   Potkávali čím dál více kolemjdoucích a cestujících. Tigris připadalo zvláštní, že nikdo neprotestuje proti tomu, že jedou uprostřed ulice v čele s dávno vyhynulým tvorem. Pak si uvědomila, že na to jsou lidé nejspíš zvyklí. Giles si dal jistojistě záležet, aby ho nikdo nepřehlédl.

   Jak se blížili k hlavnímu městu, začali být Gilesovi muži také zasmušilejší a uzavřenější. Tigris už dlouho nezaslechla dříve obvyklý halasný smích a pokřiky. Jako by někde čekal všudypřítomný strach z krále a stupňoval se blíž k jeho sídlu.

   Jen Giles se zdál být v pohodě. Pohvizdoval si a sem tam prohodil nějaké slovo s muži, kteří mu ale odpovídali dost ustrašeně.

   Sama Tigris začínala pociťovat tíhu Griffelovy moci. Jako by byla všude, hnízdila v trávě a keřích a čekala, kdy bude moci na nic netušící cestující skočit a úplně je pohltit. Běhal jí mráz po zádech. Toužila uniknout, ale věděla, že to nejde.

_________________

   Pak stanuli před bránou Darkwillu. Giles se zastavil a labužnicky nasál vzduch, z kterého se Tigris dělalo špatně. Gryf začal větřit a marně se vzpínal. Páchlo to tu po zkaženém masu a hnijících vnitřností.

   Giles napřáhl ruku, až se prsty dotknul černých mříží. V tu chvíli brána ožila a začala se kroutit a svíjet jako had. Za pár vteřin před nimi stála těžká dubová vrata s železným zámkem. Na povel se otevřela a Tigris se naskytl pohled nekonečného utrpení.

   Ulice byly strohé a šedivé, ani jediná květina nezkrášlovala tu jednotvárnost. Podél domů seděli muži, ženy a děti, plakali a prosili o almužnu. Procházející lidé je sotva brali na vědomí.

   U lamp a pochodní se zdržovali různá stvoření, muži bez rukou nebo bez nohou, žena, které chyběl nos a jakýsi pes se šesti nohama. Ti všichni toužebně hleděli k lampám a Tigris připomněli můry, které letí za světlem.

   Lidé s sebou nemluvili, nezdravili se, jen cílevědomě šli za svým cílem. Celkovou ponurost dokončovala všudypřítomná mlha, která jakoby na sebe nabírala všechno utrpení a zveličovala je. Vzduch byl těžký a prosycený zlobou.

   Hnusné místo, pomyslela si Tigris. A pak si uvědomila, že to z něj udělal Griffel svou mocí a zlem. Otřásla se a zavřela oči. V duchu ji pronásledovaly děsivé představy a mučily ji. Takové to je, žít v hlavním městě království.

   Giles pokynul a jako jeden muž se jeho vojáci obrátili a rozprchli se do ulic. Udělali to očividně velice rádi. Zůstali jen sami dva.

   Giles se s úsměvem otočil.

   „Těšíš se? Návštěva krále je pocta.“ Tigris povytáhla obočí.

   „Pro tebe snad. Ale když je člověk lovná zvěř…“ Giles se zazubil. „Tak z toho má požitek hlavně lovec.“ Tigris ho obdařila pohledem plným opovržení.

   Giles se za jízdy pokračoval:

   „Vrtá mi hlavou jedna věc.“

   „Doufám, že hodně bolestivě,“ utrousila Tigris. Giles si její poznámky nevšímal.

   „Zajímalo by mě, proč ses ještě nepokusila utéct. Já bych to na tvém místě udělal.“ Tigris se uchechtla.

   „To sotva, kdyby tě hlídal někdo, jako ty sám.“ Giles k ní byl sice otočený zády, ale skoro viděla, jak se usmívá.

   „Uznáváš tedy, že nemáš šanci, když jsem proti tobě. Tak proč stále odmítáš moji nabídku?“ Tigris obrátila oči v sloup.

   „Chceš říct tu žádost o to, abych ti darovala svoji řečenou moc a ty ji mohl využít ve svůj prospěch? Svůj názor jsem už řekla a trvám na něm.“ Giles si povzdechl.

   „Jak myslíš. Chtěl jsem ti jen pomoct.“ Tigris si odfrkla.

   „Kdybys mě chtěl skutečně pomoct, už bys to udělal a teď bych byla na míle daleko.“ Giles mlčel.

   Projeli hlavní ulicí a ocitli se na malém náměstí. Přímo před nimi se rozkládala pevnost. Panství krále Girebonu.

   „Táák, jsme tady.“ Giles elegantně seskočil z gryfa a nabídl Tigris své rámě. Ta ho odmítla.

   „Chodit umím sama,“ řekla podrážděně. Neohrabaně sklouzla z hřbetu, v pohybu jí bránil provaz. Giles mávnutím ruky poslal gryfa pryč a ten se skloněnou hlavou běžel ulicí dál.

   Giles se k ní otočil a se zájmem si ji prohlížel.

   „Když už tě tu mám, můžeme si trochu zašpásovat, než půjdeme ke králi. Koneckonců, ten může počkat.“ Hladově se na ni vrhl a chytil ji za lem šatů. Tigris s nečekanou hbitostí odkopla jeho ruku a uslyšela, jak zapraštělo zápěstí. Giles zavrčel, něco zamumlal a za zlomek vteřiny měl ruku takovou, jako dřív.

   Prudce ji k sobě přitáhl. „Nezahrávej si se mnou,“ zasyčel. Začal ji rozvazovat korzet, ale odstrčila ho. Se silou, která ji samotnou překvapila, přetrhla provaz svazující jí ruce a začala ho škrábat a kopat. S gestem, jako když odhání dotěrnou mouchu její chabé úsilí zarazil.

   Srdce jí bilo na poplach. Byla úplně znehybněná a právě viděla ukázku Gilesova umění.

   Jeho oči byly plné nenávisti. Pokusil se jí stáhnout sukni, ale se zbytkem síly ho kopla mezi nohy. Neslyšně hekl a skácel se na zem.

   Tigris na nic nečekala a rozběhl se ulicí pryč. Kolem nich se již shromáždil početný dav přihlížejících, kteří vesměs fandili Gilesovi. Pouliční násilí tu zřejmě bylo denním chlebem.

   Když tedy viděli, jak se jejich hrdina ochromen spadl na dlažbu, zlostně zaryčeli a zatarasili Tigris cestu. 

   Kdosi ji chytil za nohu, a protože to nečekala, natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Sesypali se kolem ní a zabránili jí vstát. Nenechali si ujít podívanou, jediné zpestření každodenního života.

   Někdo po Tigris hodil shnilé jablko. Dav to odměnil potleskem a brzy začaly pršet další kreatury. Nějaký vtipálek po ní hodil hovězí žaludek, ještě plný polonatráveného obsahu, který se jí nepříjemně rozprskl po obličeji. Potlačila náhlé zvracení a začala kopat kolem sebe. Dav se stáhl, ale stále se ozývaly výkřiky a skandování. Když už si myslela, že to nikdy neskončí, ozval se odněkud pisklavý hlas, při kterém vstávaly vlasy na hlavě.

   „Co se to tady k čertu děje?“

 

 

Příspěvky

Komentáře k 17. kapitole

3. 6. 2012

 
Celý příspěvek | Rubrika: 17.- Temné město | Komentářů: 0