Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola třetí

 

„Král mi dělá starosti,“ prohlásil manželce jednoho večera Garyk u večeře. Dlouhým, špinavým nehtem se zašťoural v zubech a vylovil uvízlé vlákno masa. Odhodil ho na zem a pořádně si loknul piva. Když si otřel ústa, rozvážně pokračoval.

   „Nejdřív se vrátí z vyjížďky a tvrdí, že viděl krásnou dívku, která se mu rozplynula před očima. Pak stráví týden bezhlavým pátráním po ní a najednou se vrátí v poledne a stráví celé odpoledne psaním milostných básní. Buď se úplně pominul, nebo… já prostě nevím. V takovýchhle věcech se nevyznám.“

   Garykova žena Kopretin pokrčila rameny. „Není to jedno? Je to král, tak je jasné, že se chová jinak, než ostatní. Chceš ještě kuře?“ Kopretin byla ryze praktická žena.

   Garyk zavrtěl hlavou. „Díky, už jsem měl dost. A není to jedno. Jestli se zbláznil, tak nemůže vládnout, přivedl by zemi ke zkáze. Víš, já bych…“

   „Dobrý večer vespolek!“ Garykovu větu přerušila dunivá rána, jak kdosi rozrazil dveře. Za nimi se objevil vysoký mladík s krátkým strništěm na bradě, zrzavými vlasy a modrýma, dobrosrdečnýma očima.

Garyk leknutím nadskočil. „Dobrý večer, pane. C-co vás sem přivádí?“

   Herbert se zazubil, očividně v dobré náladě. „Rozhodl jsem se, že si vyrazím na týdenní výlet, jen já a můj kůň. Potřebuju trochu provětrat kosti.“ Labužnicky nasál nosem vzduch.

   „Ááá, co to cítím? Pečené kuře?“ Přejel pohledem oba manžele, kteří měli zaražený výraz. Garyk zamrkal a podařilo se mu vykoktat: „N-na výlet?“

   „Ano, na týden. Asi vás už nebudu zdržovat, musím se sbalit.“ Zamával na rozloučenou a zabouchl za sebou dveře. Po chvíli se na sebe Garyk a Kopretin podívali, se směsicí překvapení a zděšení.

   „A je to,“ vydechl uctivě Garyk. „Král se zbláznil.“

 

 

   „Tak, tady zastavíme.“ Herbert sesedl z koně a posadil se na kámen. Nastavil tvář slunečním paprskům a nechal si od nich laskat obličej.

   Zastavili v úzké proláklině mezi dvěma kopci. Nerostla tam skoro žádná tráva a stromů tam bylo pramálo. Slunce zde pálilo skoro nepřetržitě a zem pokrýval jemný písek.

   Herbert vybalil skrovný oběd. Ve vesnici si zabalil trochu jídla, na první dva dny. Předpokládal, že dříve nebo později narazí na nějakou vesnici, kde se nají.

   Na tuto výpravu se král rozhodl jet, protože mu bylo jasné, že se Rhaion objeví jen sama od sebe. Žádné pátrání nemělo smysl, a čím víc o tom Herbert přemýšlel, tím víc předpokládal, že se vyhýbá obydleným místům.

   Zakousl se do měkkého chleba. Vychutnával si jeho hutnou svěžest a jakousi kouřovou příchuť. Takový chleba se u dvora nepeče, pomyslel si a cítil se velice šťastný.

   Kůň slabě zafrkal a začal prudce něco hledat v králově kapse. Byl to krásně stavěný grošák, nejlepší z králova chovu. S Herbertem vyrůstali společně a byl to jeho nejlepší přítel.

   Král se usmál a vytáhl z kapsy červené jablko. Podal ho koni a ten se po něm natáhl a labužnicky rozkousal.

   „Víš co, budu ti říkat Max.“ Grošák po něm loupl pohledem, jako by říkal: To snad nemyslíš vážně.

   „Dobře, to byl jen vtip. Tak, co třeba… Manfréd? To je krásné jméno.“ Kůň nesouhlasně zafrkal. Král se podrbal na bradě. „Hmm… a co třeba Merlin? Marty? Mates?“ Při každém jméně sebou koník nesouhlasně trhl.

   Herbert se vítězně usmál. „Už to mám. Budeš Marako, jak se ti to líbí?“ Grošák pokrčil rameny, tedy tak se to tomu podobalo.

   „Tak dobře, Marako. Chceš ještě jablko?“ Koník radostně zaržál a přivřel jedno oko. „Já věděl, že neodmítneš,“ řekl s úsměvem Herbert a podal Marakovi další jablíčko. Je to zvláštní, že vtipkuju s koněm, blesklo mu hlavou. Pak se té myšlence zasmál.

   „Tady je nějak veselo, nezdá se vám“?“