Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.- Nepodařený útěk

   Nick se rozhlédl, jestli je čistý vzduch. Přesně jak plánoval. K ránu je lidská mysl nejméně ostražitá a nečeká, že by se odněkud vynořil uprchlý zloděj. Strážný pochrupoval, ale sem tam se s trhnutím vzbudil a zběžně prohlédl chodbu, aby se ujistil, že zase může nerušeně spát.

   Odemknout zámek byla hračka. Nick ztuhl, když mříž ostře zaskřípala a strážný sebou škubl. K čertu ! Nick ještě chvíli počkal, aby měl čas usnout a pak se potichu jako kočka protáhl mezerou mezi mřížemi.

   Posměšně se ušklíbl nad hradním vězení. V Állí neměli nic kvalitního. Původně se sem chtěl stavit jen pro lehký člun, aby měl čím přeplout bažiny a měl pak volnou cestu za hranice. Jenže nemohl odolat, když viděl z kapsy kabátu jakéhosi pána vyčuhovat plný měšec. Taková příležitost se mu nenaskytne každý den ! Bohužel se mu stala osudnou.

   Město Állí leželo uprotřed velkých bažin u řeky Moreny. Bylo to šedivé, ponuré a zašlé místo, lidé byli tiší a zádumčiví a vládla zde jakási ospalost. Spolu s všudypřítomnými  páchnoucími výpary z močálu. Nick jej chtěl použít jako místo, kde dokonale zahladí své stopy - zdejší obyvatelé by si na něj po pár dnech sotva vzpomělo. Na to teď ale může zapomenout, když se nechal tak hloupě chytit, pomyslel si smutně Nick. Už se ale dostal do horších průšvihů a útěk z takového předpotopního vězení by zvládlo i pětileté děcko.

   Vyšetřil si svůj nejurážlivější pohled pro spícího hlídače, který svým vzhledem připomínal spíš mopslíka. Rozhodně nevypadal, že by byl schopný Nickovi ublížit, toho ale desetiletá zkušenost se zlodějským řemeslem naučila neposuzovat lidi na první dojem. Ještě jednou si ho posměšně změřil a potom s drzou nápadností vypochodoval z kobky.

  Zavřel oči a znovu si vybavil výraz spícího strážného. Kdyby se tak viděl v zrcadle ! A pak si uvědomil, že se zavřenýma očima by toho moc neuviděl. Potichu se zasmál. Jak snadné vítězství !

   Otevřel oči a s překvapením se díval přímo do hlídačova mopslího obličeje zkřiveného zlostí.

________________

   Celý zbytek dne spolu nepromluvili, jen mlčky sledovali ubíhající jednotvárnou krajinu hor. Tu a tam se objevil kousek zeleně či opuštěného keře, jinak je obklopovala jen pustá a nevlídná krajina. Jejich ticho ještě podporovali ptáci a zvířata, kteří se mimořádně rozhodli, že budou zticha. Jen vítr, ve vysokých výškách velice prudký si stále pohvizdoval svou písničku. Tak putovali dál, bez jediného slova. Avšak každý z nich jakoby věděl, co se tomu druhému honí hlavou.

   Dlouhá cesta jakoby sama vybízela k přemýšlení. Tigris si stále znovu omílala v hlavě události ve vesnici a skutečnost, že její rodiče jsou oba mrtví. Pořád tomu nemohla uvěřit. Jen tak ji nechali samotnou, žít svůj život. Otec by se snad mohl vyléčit, ale matka spáchala sebevraždu. To se jí vůbec nepodobalo ! Čím více o tom Tigris přemýšlela, tím více jí to bylo divné. Matka se nevzdávala. Nikdy. I když je možné, že ji smrt otce skolila natolik, že už se jí nechtělo žít. Ale co její dcera ? Tigris bylo teprve patnáct let a necítila se na dospělý život.

   Pak tu byl samozřejmě Orfeus. Vůbec ho neznala, ale přesto měla pocit, že se znají celý život. Měla pocit, že mu může důvěřovat. Možná to bylo špatně. Možná byla troch naivní.

   Ale nebyla hloupá. Rozhodně mu nespolkla tu povídačku o tom, že se procházel po horách a náhodou narazil na její vesnici, shodou okolností zahlédl, jak někdo předává vesničanům anonymní dopis o její zradě a náhodou zahlédl, co v něm stálo. Ani malé dítě by neuvěřilo, že to byly opravdu náhody. Něco tím sledoval.

   A pak tu byl onen dopis. Orfeus znal jeho znění, tedy je buď pisatelem, nebo se s jeho autorem důvěrně znal. Také existovala možnost, že žádný dopis není. Obě tyto možnosti však ústily v jediné řešení : chtěl, aby se do vesnice už nevrátila.

   To, jestli s ní Orfeus zamýšlí, nebo nezamýšlí dobře však nechala být, k večeru se soustředila spíš na to, aby nespadla z ponyho. Nebyla zrovna nejlepší jezdec a horský terén jízdu značně komplikoval. Snaha ze všech sil udržet se na koňském hřbetě také vedla k tomu, že se jí brzy začaly oči klížit únavou.

   Tigris, ač unavená a zemdlená celodenní klopýtavou jízdou na poníkovi však na sobě  vyčerpanost nedala znát. Třásla se zimou a nevěděla, co s ní bude dál. V porovnání s Orfeem, který šel celou cestu pěšky si neměla na co stěžovat. Přesto však vypadal, že je stále plný energie a neochvějně čelil dalším klopýtnutím a vichru, šlehajícím do tváře. Jako by mezi nimi probíhala jakási  soutěž, kdo vydrží déle snášet zimu a únavu a předstírat, že je v pohodě. Tigris však sotva udržela oči otevřené.

   Nakonec to však byl Orfeus, kdo prolomil nekonečné napětí.

   "Tady se utáboříme," řekl po chvíli a ukázal na nízký převis. Bylo tam místo sotva pro jednoho, ale lepší ochranu před zimou by hledali jen těžko. Tigris vděčně kývla a složila se na zem. Chtěla usnout tady a teď, na té studené a větrem ošlehané skále a už se nikdy neprobudit.

   "Co šílíš, dyť tu zmrzneš !" Orfeus s ní zatřásl a donutil ji vstát. Ponyho uvázal za skálu, aspoň na něj nebude foukat vítr. K nim do jeskyně by se určitě nevešel. Položil na zem houni, kterou tak dobře znala a rozprostřel ji po zemi.

   "Moc místa tu není, ale když se k sobě přitisknem, tak se vejdem a ještě nám bude teplo." Tigris byla vděčná za každý kousek útočiště a dokonce byla ještě ochotná dělit se o něj s Orfeem. I když tak blízko nějakého muže ještě nikdy nebyla. Orfeus se zašklebil.

   "Neboj, o nic se pokoušet nebudu,"  řekl laškovně a když se Tigris slabě usmála, rozchechtal se. "I když ... " Mrkl na ni. Pak zeširoka zívl a řekl to, co si mysleli oba :

   "Teď se hlavně potřebujem pořádně vyspat. Ale, " významně se odmlčel a nyní mluvil zcela vážně, "nejdřív bych ti chtěl poděkovat. Já ... no, víš, jsem ti hrozně vděčný, žes mě zachránila, tam, u tý propasti. Nevím, co bych dělal bez tebe, já ..." Soukal ze sebe to, co jí chtěl říct už celé odpoledne, ale nenacházel odvahu. Tigris ho přes víčka ztěžklé únavou zaujatě poslouchala. Vypadalo to, že je celý nesvůj. Jako by vůbec nebyl zvyklý někomu vyjadřovat svůj vděk. Orfeus chtěl pokračovat, ale Tigris ho se zbylou energií posunkem zadržela.

   "Udělala jsem jen to, co by na mém místě udělal každý. Nemusíš mi děkovat." Slabě se usmála. Měla pocit, že je ta událost nějak sblížila, setmelila dohromady. A také měla pocit, že mu pořád něco dluží.

   "Já tobě bych chtěla poděkovat, že se se mnou chceš plahočit přes celé Gerberské hory jen pro to, že ses nějakou náhodou nachomýtl u nás ve vesnici a byl jsi svědkem toho, jak kdosi předává anonymní dopis sousedům o mé zradě. Máš pravdu, asi těžko by mne znovu přijali mezi sebe. " Odmlčela se a s pocitem, že už toho řekla dost se složila na houni a za minutu se propadla do hlubokého spánku a Orfea zanechala s hlubokou zamračenou vráskou brázdící mu čelo.

 

Příspěvky

Komentáře k 7. kapitole

21. 5. 2012

 
Celý příspěvek | Rubrika: 7.- Nepodařený útěk | Komentářů: 0