Kapitola druhá
„Slečno McFloydová, mohla byste dávat laskavě pozor?“ Ostrý hlas profesorky matematiky prořízl ospalé ticho, jež ve třídě panovalo. Mnozí žáci se začali chichotat a Tiffany tím přerušili nit myšlenek, které jí vířily hlavou.
„C-co prosím?“ Tiffany zamrkala a první, co uviděla, byl orlí nos profesorky Hannistrové, na kterém se skvěly tlusté brýle se spodní obroučkou.
„Říkala jsem,“ pomalu odsekávala, „že MÁTE DÁVAT POZOR!“ Tiffany zasypala sprška slin. Spolužáci po sobě významně pokukovali, popravdě to nebylo poprvé, co se Tiffany stala obětí profesorčina hněvu.
Následující tři minuty Tiffany protrpěla přednášku o tom, jak se při vyučování chovat a že „taková odporná individua, jako ona nemají co dělat ve škole“. Na závěr jí nechala spočítat ohromě těžký příklad, v kterém Tiffany neviděla ani hlavu ani patu a dala jí mimořádný úkol navíc. Tiše zasténala.
„Co jste to říkala?“ zeptala se podezřívavě Hannistrová. Tiffany si povzdechla. „Ale nic, profesorko.“ Ta si přezíravě odfrkla a gestem ji vykázala ze třídy.
„A pamatujte,“ řekla, když Tiffany vycházela ze dveří, „že drzé chování ve svých hodinách nestrpím, je to jasné?“ Tiffany kývla a snažila se nevnímat šum hlasů svých spolužáků. Hodina totiž ani zdaleka neskončila a jí bylo jasné, že se nebaví o rovnicích s dvěma neznámými.
Zrovna seděla na zídce a byla zahloubaná do svého oblíbeného románu, když Tiffany vyrušil smích a výskot hlasů. Ani se nemusela dívat, kdo to je, tenhle chechot by poznala mezi tisícem. Parta Terezy Linhartové. Povzdecnhla si a ohnula roh stránky jako záložku.
„A heleme se, koho pak nám tu houmlesáci zanechali?“ Po Terezině poznámce následoval výbuch smíchu. „Že by to byla McFloydová? No jasně, takhle smrdí jenom zkažené ryby, nebo ona.“ Další smích.
Tiffay měla chuť to těm děvkám pořádně vytmavit, ale udržela se a jen v ní tiše bublal vztek.
„Copak, došla ti řeč?“ Parta ztichla a jen nedočkavě čekala. Všichni věděli, co bude následovat.
„Víš co, ty trapko?“ Tiffany zatvrzele mlčela. Tereza spokojeně pokračovala. „Dneska se paní učitelce moc nelíbilo, jak ses chovala. Byla si na ní drzá! A pak si utekla z hodiny! Copak ty nevíš, že se záškoláctví trestá, McFloydová? Skutečně si tak retardovaná, že sis myslela, že ti to projde?“ Tentokrát bylo absolutní ticho. Becky zatnula zuby. Věděla, co bude následovat. „Mám nápad. Když tě nepotrestá škola, tak to uděláme my.“
Tiffany facku zahlédla o zlomek vteřiny dřív, než by s plesknutím dopadla na její tvář. Instinktivně se uhnula a Terezina ruka narazila do zdi. Podrážděně zavrčela, což byl signál pro ostatní členy party, aby se seskupily kolem ní. Chystali se ji zase zmlátit. A to si už myslela, že jí dají pokoj!
„Hej! Okamžitě ji nechte na pokoji!“ Tiffany leknutím nadskočila a spolu se svými šikanovateli se otočila po zdroji zvuku. Po cestě přicházel vysoký a svalnatý kluk, tak kolem třinácti let s uhlově černými vlasy svázanými do ohonu. Byl velice pohledný a zamračeně si měřil Terezu, která hned nasadila nasadila překvapený a svůdný tón.
„Co ty tu děláš?“
"Procházím se tu. To snad můžu ne?" Tereze zamrzl úsměv na rtech, Tiffany se ušklíbla. Ten kluk se jí zamlouval.
„To samozřejmě můžeš, a tedy by ses mohl jen tak procházet dál, co říkáš? Do tohohle ti nic není.“ Pochybovačně pozvedl obočí.
„No, já myslím, že jo.“
„Já si zase myslím, že ne. Tohle je soukromá záležitost a nepotřebuju, abys nám do toho strkal nos.“ Kluk si odfrkl. Jen tak mimochodem zapraskal klouby a vykročil o krok vpřed. Nyní stál přesně před Terezou, která malinko ucouvla.
„Tak zaprvé, šikana je všecko možné, jen ne soukromá záležitost. A zadruhé, jestli od ní neodejdete, zavolám ředitele téhle školy.“ Tereza zbledla. "To bys neudělal!" Kluk znovu pozvedl obočí. Tereza zbledla ještě víc a sykla: „Jdeme.“ Naposled však probodla Tiffany pohledem. Dokončíme to jindy, sliboval. O tom Tiffany nepochybovala.
Už se chystala seskočit ze zídky, když ji ten kluk oslovil.
„Počkej… nepotřebuješ pomoct? Sledoval jsem vás celou dobu.“ Tiffany na něj pohlédla. Už se nadechovala k odpovědi, když si to rozmyslela. „Ne, díky. Jsem v pohodě.“ Nesměle se usmála. Jeho to však očividně nepřesvědčilo.
„No, jak myslíš. Věř mi, já bych ti pomohl.“ Tiffany zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě,“ opakovala. Připadala si hloupě. Kdyby alespoň nebyl tak hezký! Pak se představila.
„Jo,... já se jmenuju Tiffany" Kluk se usmál.
„Mně zas říkají Harry.“ Pak klidně dodal: „Kdybys potřebovala pomoct, bydlím za rohem. Právě jsem se přistěhoval,“ dodal na vysvětlenou a ukázal na nízkou čtvrť. Becky kývla. Nyní stála přímo před ním a dívala se mu do očí. Má tak krásné modré oči, pomyslela si. Ticho se prodlužovalo, až Tiffany vykoktala: "N-no já už a-asi budu muset..." Harry sklopil oči a kývl. Opravdu vypadá smutně, zeptala se sama sebe, nebo si to jen vymýšlím? Bože, vždyť já jsem do něj zamilovaná! Právě v tuto chvíli se ozval poplašný křik.
„Hoří!!! Starostův dům hoří!!!!!“
