6.- Cena lidského života
Z lesa vyjeli časně ráno. Tigris už na tom byla znatelně lépe, pořád však byla slabá a tak jí Orfeus přenechal nákladního poníka a sám šel po svých. Po pár hodinách toho litoval, protože v nerovném a hrbolatém terénu Gerberských hor brzy ztrácel rovnováhu.
A pak se to stalo.
Na hřebeni hory mu podklouzla noha. Chvíli bezděčně šmátral po opoře a pak jako ve zpomaleném filmu cítil, jak padá do propasti. Nohama bezmocně kopal do vzduchu, rukama se chytal každého stébla trávy. Pod sebou měl jen širokou zející propast, která se zdála, že nikde nekončí.
Náhle mu před očima proběhl celý jeho dosavadní život. Jak celé mládí toužil z celého srdce sloužit Griffelovi, velkému Pánovi, nejmocnějšímu z démonů, králi Girebonu. Jak bez přemýšlení plnil všechny jeho úkoly, ať byly sebekrutější. Jak zavraždil svoje rodiče, chladnokrevně, beze špetky soucitu k těm, kdo mu dali život a s láskou ho vychovali. Neostýchal se spáchat i ty nejkrutější zločiny, protože vždy věděl, že ho čeká odměna. Za to se mu dostalo slušné pocty, Pán ho měl za nejschopnějšího, ukládal mu úkoly, které by nesvěřil nikomu jinému.
Měl vše na dosah ruky, vše, co si mohl přát. A přesto v něm Tigris vyvolala pocit, že dělal všechno špatně. Ta holka ho změnila. Ač se spolu znali jen krátce, přirostla mu k srdci. Více než kdokoli jiný.
Jediné dívce, kterou kdy miloval zabil matku a právě ji chce předat tomu, který pokud ji nezabije, stane se jeho otrokyní. To nebyla zrovna ideální představa pokojně stráveného života. Ne, nemohl zemřít s vědomím, že jí zničil život. Jenže co mohl dělat ? Řítil se do propasti, kde ho čeká krutá a pomalá smrt.
A pak, jako blesk z čistého nebe ho uhopila čísi jemná ruka a zastavila jeho pád. Tigris seskočila z ponyho a chytila ho. O zlomek vteřiny před tím, než by spadl do hlubin.
________________
Po tom, co mu zachránila život se Orfeus cítil ještě hůř. Věděl, že kdyby znala pravdu, nechala by ho tam spadnout a ještě by ho postrčila. Pán ať jde k šípku, té holce dlužil život. Vlastně dva.
Orfeus byl sám sebou překvapen. Nikdy svých činů nelitoval, byl jen chodící stroj na zabíjení, který plnil všechny Pánovy úkoly. Až nyní si uvědomil, jakou cenu má lidský život. Až na samotném prahu smrti, kdy jej zachránila ta, které zabil rodiče, si uvědomil, jak si je sám sobě odporný.
Nemohl však zastavit jedoucí vlak. Mohl z něj pouze vyskočit, a to by s největší pravděpodobností nepřežil. Nemohl Tigris pomoci, protože kdyby to udělal, Pán by se postaral, aby na to do smrti nezapoměl. A stejně by ji nakonec našel a ... no, udělal by s ní to, co s ní chtěl udělat. Nejspíš by ji zabil. Kdyby jí Orfeus pomohl, jen by tím uspíšil její konec. Tím se utěšoval a omlouval své činy. Až tento úkol splní, bude konat dobro. To si sliboval.
_______________
Tigris nevěděla, co si má o Orfeovi myslet. Opravdu vypadal, že jí chce pomoci, ale jakýsi šestý smysl ji nabádal, ať mu příliš nevěří. Při nejbližší příležitosti se o něm dozví víc, teď ale přemýšlela o něčem jiném.
Tehdy zrovna vzpomínala na život ve vesnici, když ji vyrušil nějaký zvuk. Byl to asi zase ten tajemný smysl, jakási intuice ji varovala před nebezpečím. Ohlédla se právě včas, aby zahlédla, jak mu podklouzla noha, překvapeně vykřikl a bezděčně tápajíce po neexistující opoře padal dolů do propasti.
Doteď nevěděla, jak se jí podařilo jej zachránit, jen že v poslední vteřině sjela z poníka a zachytila se jeho ruky. Jak se sama udržela na skále, to jí bylo záhadou.
