20.- Sfinga
„To nebyl moc dobrý nápad hned si znepřátelit krále,“ podotknul zastřeným hlasem Griffel. Pak se usmál a pokračoval. „Ale já se neurazil. Gilesi, můžeš nás prosím opustit? Potřebujeme si promluvit o samotě.“ Mrkl na Tigris a gestem svého bratrance odehnal. Ten se s trochu dotčeným výrazem odporoučel a zabouchl za sebou dveře. Tigris zavrčela:
„Ale já nic…“ Griffel ji přerušil. „Samozřejmě, že chceš. Hodně jsi toho prožila a já chápu, že z toho máš tak trochu šok. Neuškodí ti, když si o tom trochu popovídáme, že ne?“ Přívětivě se usmál. Tigris na něj nevěřícně zírala. Jak může být tak milý?! A tak okouzlující, pomyslela si a hned tu myšlenku zahnala. Nesmí se nechat zmást jeho chováním.
Griffel, jako by věděl, co se jí honí hlavou. Naklonil hlavu na stranu a lišácky se zašklebil.
„Zřejmě jsi nečekala, že na tebe budu takhle přívětivý, co?“ Tigris zmateně škubla hlavou. Jen se tě snaží oklamat, opakovala si. Neposlouchej ho. Ale bylo to stále těžší.
Griffel se najednou v předstíraném zděšení plácl do čela. „Co já jsem to ale za hostitele, že tě ani nepozvu dál?“ Usmál se a pokynul Tigris rukou.
„Ty provazy ti taky sundám, nechci, aby ses urazila.“ A skutečně ji odvázal, takže se mohla volně pohybovat.
Zavedl ji k vysokým dvoukřídlým dveřím na druhém konci sálu. Otevřel je a ocitli se v menší místnosti, mnohem skromněji zařízené.
Ne že by zde bylo málo přepychu. Griffel si očividně potrpěl na blýskavé předměty a šperky. Židle měly zlaté lakování a mramorová podlaha se blyštila od světla, které vrhal na místnost obrovský křišťálový lustr. Stěny pokrývaly obrazy a sušené květiny. Bylo zde dusno a vzduch byl těžký a nasládlý. Tigris se z toho dělalo mdlo.
Posadili se na zlacené židle se saténovým polstrováním. Tigris se cítila až nepříjemně, jak ji nic netlačilo.
Zato král se zjevně cítil naprosto přirozeně, jednu nohu si dal na stůl s krajkovým ubrusem a pohodlně se rozvalil. Tigris se nestačila divit. Cítila se v jeho společnosti přirozeně a počáteční hněv byl ten tam. Tohle že má být ten neblaze proslulý girebonský krutovládce?
Griffel po delší odmlce začal hovořit.
„Možná to nevíš, ale sledoval jsem tě celou cestu z hor. Ne, nic neříkej,“ zarazil ji, když chtěla něco namítnout. „Orfeus se k tobě možná přidal a zradil mě,“ na čele se mu udělala drobná rýha, ale nedal na sobě nic znát, „ale předtím byl stále můj špeh a předával mi zprávy o vašem pohybu. Já mám spoustu užitečných zvědů, kteří mi dávají vědět o všem, co se v království šustne.
Pak jsem se tedy samozřejmě dozvěděl o už tady řečené Orfeově zradě. Velmi mě to zklamalo a tak jsem musel vyslat svého bratrance, někdejšího Orfeova blízkého přítele – Gilese - , aby dokončil rozdělanou práci. Je mi líto, že při tom Orfeus přišel o život.“ Jeho obličej však žádnou lítost nevyjadřoval. Tigris už začínala chápat, co se tu odehrává. Griffel pokračoval dál.
„Asi si říkáš, proč jsem tě nechal zajmout a přivést tě až sem. Celá ta aféra je mi velice nepříjemná, mohl bych to vyřešit sám, nebýt jistých povinností na Tallenských pláních.“ Zasněně se zahleděl do dáli.
„Nejdřív bych ti měl něco vysvětlit. Lidé mě mají za krutovládce a nenávidí mě. To je mi velice líto, sama uznáš, že takový vůbec nejsem.“ Tigris nehnula ani brvou, už začínala tušit, kam směřuje.
„Celá tahle země,“ máchl neurčitě rukou směrem k oknu, „potřebuje spravit, což se mi moc nedaří. Množí se tu loupežníci a pobudové, kteří okrádají pocestné. Lidé se podezřívají navzájem a vztahy jsou rozvrácené. Nikdo z okolních zemí sem nechce jezdit a lidé se naopak stěhují jinam.“ Griffel si povzdechl.
„To bych chtěl změnit. Jak už asi víš, připojil jsem k nám nedávno krásnou a bohatou zemi, Porcov. Odsud vezmeme peníze potřebné na opravu měst, kostelů, a tak dále.“ Griffel se na Tigris zkoumavě zadíval. Aha, pomyslela si. Už to pochopila.
„Nechal jsem tě přivést pro to, že ti chci nabídnout spojenectví. Už dlouho uvažuji o tom, že bych měl k sobě vzít nějakou ženskou ruku. Ty a já postavíme znovu od základů celý Girebon a lidi nás budou velebit a oslavovat jako strůjce revoluce.“ Spěšně dodal: „Jenom, tedy jestli chceš, samozřejmě.“
Nastalo dlouhé ticho. Griffel po chvíli jemně dodal:
„Nechám ti chvíli na rozmyšlenou, já chápu, že je to lákavá nabídka. Jen ti něco řeknu. Nevzal bych za spojence jen tak ledajakou holku z horské vesničky. Ty víš, proč jsem se rozhodl právě pro tebe.“ Tigris pozvedla obočí. „Ne, to nevím. Vlastně bys mi to mohl vysvětlit, když už mi nabízíš spojenectví.“
Griffel se zarazil a jeho výraz ztvrdl. „Chceš mi říct, že nevíš, jaké máš schopnosti? To mi tvrdíš ty?“ Tigris se nenechala vyvést z míry ostrým tónem. „Ne, to tedy nevím.“ Griffel si chvíli všechno urovnával v hlavě.
„Nu, tím se situace poněkud mění.“ Shodil nohu ze stolu a posadil se rovně. „Jde o to, že jsi pravděpodobně potomkem jedné už domněle dávno vyhynulé rasy, stejně staré jako démoni, draci, gryfové a tak podobně. Máš obrovskou sílu ducha.“ Tigris stále nechápavě zírala.
„No a?“ Griffel se na ni pronikavě zadíval. „No a?! Umíš čelit hypnotickému pohledu démonů a máš jistě i další zvláštnosti, o kterých ještě nevíš. Tigris, ty jsi sfinga.
