18.- Král Girebonu
Dav okamžitě ztichl a obrátil se k tomu muži. Tigris se s námahou postavila, oklepala ze sebe nejhorší svinstvo a podívala se mu do tváře.
Byl poněkud nevýrazných rysů, s hodně ustupující bradou žalostně zakrytou krátkým plnovousem. Měl malou a šlachovitou postavu, celkově vypadal jako horský skřet.
„Povídám, co se to tady děje?“ zopakoval netrpělivě. Tigris si ho pořád užasle prohlížela, takže nestačila odpovědět. Dav se ošil, zjevně tu tenhle skřet naháněl hrůzu.
„Tak řekne mi už někdo, CO SE TO TADY DĚJE?“ zakřičel překvapivě silným hlasem. Odněkud vyšla drobná dívenka a pípla:
„Prosím, pane, tady tuhle holku obtěžoval jeden z démonů.“ Okamžitě zmizela pod deštěm, ran, které ji zasypaly ze všech stran. Skřet se podrbal na bradě.
„Je to pravda? A kdo je ta poškozená?“ Někdo do Tigris strčil a vytáhl ji z davu. Tigris se už chtěla hájit, ale pak přišel Giles. Hluboce se skřetovi uklonil a pak pronesl.
„Vážený pane, já ji obtěžovat vůbec nechtěl. To ona mi chtěla utéct. Měl jsem ji přivést k Pánovi co nejdříve a ona se bránila, tak jsme ji chytili.“ Tigris už otevřela pusu, aby to popřela, ale někdo jí strčil do úst roubík. Nenávistně se podívala na Gilese. Tak démon, pomyslela si. Měla jsem to tušit. Ten jí pohled oplatil.
„Dovolíte, abychom směli pokračovat do králova paláce, mistře?“ Skřet nonšalantně pokynul rukou a gestem poslal přihlížející pryč. „Beze všeho, pokud je to důležité. Následujte mě.“ Obrátil se zády a rázným krokem přešel náměstí. Giles vytáhl provaz a tentokrát svázal Tigris celou, jen nohy jí nechal volné. Jakýmsi kouzlem z ní očistil nečistotu a hrubě ji postrčil za skřetem.
Ten třikrát zabouchal na vrata paláce. Chvíli se nic nedělo a pak se se skřípáním otevřely.
Skřet vešel a Tigris chtě nechtě musela za ním. Následoval ji Giles, se spokojeným úšklebkem.
V Tigris všechno doslova křičelo, aby se obrátila a běžela nazpátek. Jen s obrovským sebezapřením to nutkání potlačila a donutila se jít dál. Třeba se spletli, třeba opravdu nic neznamená… Ale moc dobře věděla, že to není pravda. A i kdyby byla, král zřídka propouštěl nevinné vězně.
Ocitli se v obrovském přijímacím sálu. Strop zdobily klenuté oblouky a po stěnách se tyčily vysoké sloupy. Vše bylo obloženo mramorem a podlaha byla jako zrcadlo. Celá síň se nepřirozeně leskla a vrhala do jejích očí oslepující světlo.
Tigris spíš ucítila, než uviděla, jak jí Giles zezadu sevřel zápěstí. Zašeptal jí do ucha:
„Důmyslné, že? Světlo vetřelce oslepí a donutí ho na ústup. Pokud ne, pak tu jsou samozřejmě stráže, které vyžijí vetřelcovy slabosti ve svůj prospěch. Ty jsi tu samozřejmě se mnou, takže ti žádné nebezpečí nehrozí.“ Nepříjemně se uchechtl. „Alespoň prozatím.“
Tigris se ošila. Nic neviděla, přesně jak Giles říkal. Oči jí slzely z nepřetržitého proudu světla a musela je zavřít. Neviditelné paprsky ji bodaly do očí, a čím více tiskla víčka k sobě, tím to bylo horší. Jen klid, pomyslela si. Ještě není všechno ztraceno. Zaplavila ji vnitřní síla a otevřela oči.
Zamrkala a zjistila, že vidí jasně jako dřív. Světlo jí už neubližovalo. To ale nemusí vědět všichni, pomyslela si s úsměvem.
Pak uslyšela těžké kroky a uviděla vysokou postavu, jak kráčí pozvolna k nim. Dělala, že nevidí, ale přitom jasně viděla jeho tvář.
Byla podobná Gilesovi, jen o trochu starší a lstivější. Černé oči se rýsovaly na pozadí hustého obočí pod rovným a vysokým čelem. Vlasy měl dlouhé, vzadu svázané do ohonu. Otevřel ústa v širokém a nesrdečném úsměvu a Tigris viděla bílé a rovné zuby. Jen jeho hlas naháněl hrůzu.
„Vítej, Gilesi, bratranče milý!“
